Kavkaz '99

A já bych si také rád přihodil svou do mlýna:

Tento textík vznikl pro oživování mé paměti, když mám promítání diáků. Ve zkratce zde najdete snad vše, co se mi za těch 5 týdnů přihodilo.

Osoby (abecedně řazené) :
Bulva Marek, Dívko Miro, Duží Halka, Jíra Míra, Kuklík Honza, Nouza Jirka (jaá), Nováková Majka, Rokos Milan, Rychna Michael, Vančura Václav
s červenejma jsem přijel, s modrejma jsem odjel a zelenej jsem, když je mi blbě

Cesta

Praha 1.1.99, dálnice D1. Tady všechno začíná. Čekám 3 hodiny (a neskutečná bouřka mě ani moc neštve). Je mi jasný, že bude hůř. A BYLO.

Bere mě kluk s ladovkou. Super. Vysazuje mě ale na dálnici po 10km jízdy. :(( Jdu k benzínce a ptám se aut s brněnskou SPZ. JO, hned druhej mě bere.

Za nějakých 200km cesty z Ružomberoka do Košic jsem z chlápka, co jsem ho stopnul, vymlátil 2 slova: "Do Košic!" Jinak celou cestu ani nepromluvil.

Za Košicema si opět uvědomuju realitu východu. Banda cigánů (v SR nemaj ROMy) mě naštěstí nechala na pokoji, ale vůbec jsem neměl dobrej pocit.

Podvečer. Konec nějaké vesnice. Okolo hlouček cigánů. Nic moc a navíc jedna dvojice jde poblíž ke mně :(( Raději přecházím (kolem nich) na druhej konec vesnice. Tma.

Michalovce nádraží. Kousek od mého nocležiště u plotu je kiosek a je tam docela živo.

Kluci přijeli opožděným , natřískaným vlakem (jak jinak) a bereme směr východní autobusový nádraží. Je to docela flák pře celý město a rozhodně to trvá dýl než 15 minut, jak jsem proklamoval já. Prej ve vlaku byla věštkyně a tvrdila o Markovi, že je labilní, ale prej to i všechno dobře dopadne. O Michaelovi blábolila, že je genius, ale to se sekla.

Užgorod nádraží. Prohlížíme si vagón, který by snesl označení THE BEST. Já ho překřtil na umakartovej sráč. Horší pekáč jsme snad už neviděli.

Když jsou otevřený okna, klimatizace nefunguje. Když jsou zavřený okna, klimatizace taky nefunguje. Nebo je nastavená na 35°C.

Pozorujeme malý kluky jak beží k vlaku. "Asi chtějí mavat", usuzuji dle své praxe z mladých let. Hovno. Berou šutry a už je mrskaj po vlaku. Nechtěl bych to koupit do palice.

Přisedávají Petr a Kolja. Začíná družba. V rámci utužování přátelských Česko-Ukrajinských vztahů chlastáme vodku. Večer jsem v pohodě.

Ráno mě kdosi tahá z lehátka a že se musíme rozloučit = hážu do sebe nuceně 3 velký panáky (asi tak 3 × 2 deci=0,6 l) a mavám Koljovi i Petrovy a ....

..... probouzíme v Kyjevě. Panica. Rozseknu si nohu o mačky spokojeně si chrnící na báglu. Ležim na nádraží a mám vcelku dost.

Máme s Michalem tak 3 hoďky na prohlídku města. Kupodivu se mi líbilo. Trolejbusy. Vono to i jelo!!

Běžíme na vlak Kaštan, protože jede o pár minut dříve než jsme měli napsáno na jednom papíře. "Kluci, dobrý, už nás čeká jenom 36 hodin cesty v tomhle zapráskaným vlaku.

Na nádrží se da ledacos koupit. Po několika přemlouvání a uvažování o všech chorobách testujeme rybu. Strhne se mírná bitka, prodavači se hádají, kterej nám ji prodá. Nakonec tu fakin fišu sežereme, ale moc masa na ní nebylo.

Hranice Ukrajina-Rusko. Přichází docela bouchač, vyslýchá, proč, kam a za jakým učelem špionáže jedeme do Ruska. Nemůže pochopit, že se táhneme tisíce kilometrů kvůli Kavkazu, když máme Tatry. S Markem se chvíli hádají, který hory jsou hezčí. Pohraničník furt mektá, že byl v Tatrách a že jsou "óčen krasívíje" Mára vítězí: "Kavkaz óčeň óčeň krasívij". Vytahujeme papír že sme geologická expedice a že v rámci Česko Sovětského přátelství nám mají všechny zúčastněné orgány vyjít vstříc. OK. Bouchač později mrkne znaleckým okem na Mirův pas a chce vízum. Řeči typu "Na velvyslanectví spřateleného Sovětského svazu povídali, že vízum není třeba" Odpověd je jasná: "NAZAD!" Povinností načalnika bylo zachránit situaci a přišel na to, že si ten kretén spletl Slovensko a Slovinsko. Jo, bylo to tak. Vomluvil se a zeptal se, máme-li český pivo. Nepohrd slivovicí, co jsme ještě měli.

Dozvěděli jsme se, že v 6.vagóně jsou taky nějaký Čěsi, takže se dáváme na vlakovou turistiku. Vidím známý baťoh a volám na kluky: "Hele vole, GEMMA" a odněkud se ozvalo: "To jsou taky Češi". Byly to 3 dvojice z VUTBR, v nažehlenejch košilích. Vypadali prostě jako lidi a ne jak prasata (my).

Pjatigorsk hauptbahnhof. Zůstávám u báglů a ostatní šli zjištovat, jak je to s dopravou atd. Dívám se dívám a ... kousek ode mně nějaký lapiduch v bílejch hadrech a ženská v uniformě a s vobuchem, klepetama a možná i bouchačkou. To by mi ani nevadilo, jenomže voni jednomu chlápkovi nejdřív měřili tlak, pak mu dali nějakej cár papíru a ... a jebli mu nějakou injekci. Co mě hned napadlo: plošný očkování. Půjdou i po mě. Dostanu AIDS ze 100×použitý stříkačky, umřu už teď. Nepřejede mě auto v Praze. Jak se mám bránit? Utéct od báglů nemůžu. Snad mě nechají, když se budu ohánět pasem, policií, velvyslanectvím. A nebo se budu bít cepíny. ...... Odešli.

Nálčik, autobák. Někdo zamířil na WC asi dle hesla, chci si za své 3 RUR užít. Docela síla. Horší jsme snad už nepotkali. Míříme za blbáky vojáky, potřebujeme povolení do pohr. oblasti. Hmm, major přijde v 9 hodin, tzn. že možná tento měsíc tady někde poblíž bude. Přišel sice asi o hoďku později, ale přišel. Jenomže pak zjistili, že na papíru geologické expedice chybí razítko z Moskvy (velké červené a kulaté). Volali do Moskvy a ... a nic. Nikdo samozřejmě o ničem nevěděl. Takže asi ve 4 hodiny odpoledne nám dali povolení, ale dalo to docela práci vydržet. Váleli jsme se v tom vedru před kasárnama. Venca s Michalem si šli něco koupit do nedaleké benzinky. Byl tam docela zajímavej týpek a měl nějaký prdlý řeči na Vencův copánek. Naznačil, že mu chytne hlavu a rozmlátí ji vo zem :(( Loučíme se s Brňákama. Jedou .... a my později míříme na Bezingi.

Bezingi

Trochu jsme to nevychytali a místo autobusu za 30 RUR jedeme autem. 5 lidí + řidič (o baťozích nemluvě) v jednom podělaném žigulu s prostřeleným čelním sklem kličkuje městem před policajty a pak míří do hor. Ten debilní řidič vůbec neznal cetu, takže se potom docela divil kvalitě silnice (dá-li se to nazvat silnicí). Hrozně mu vadilo, když jsme se bavili a pořád vykřikoval, že nás odveze do Čečenska.

Přesedáme na korbu nákladáku. Dost dobrý. Končíme v 70 km vzdálený vesnice Bezingi. Dál už jen 20 km k ledovci a 10 km ke stěně, která byla naším hlavním cílem. Zatím trčíme v tom zapadákově na "náměstí". Nějakej prdlej pomník a kolem něco jako polní cesta. Kluci posílají nějaké pohledy z !pošty! Miro píše své Višně: "Je tady pěkně, doufám že nabudůcí rok pojdeš so mnou."

Otravuje nás jeden debilní blondák v sáčku, lakovkach. Chce doklady. Tak nějak mu zdrháme, jenomže nás čeká na konci vesnice. A opodál jakoby náhodou stojí auto plný chlapů. Chce doklady. Kašleme na něj. Mírně se hádáme, vykřikuje: "pérevočky, pérevočky" Uzemnuji ho slovy: "Děvočky? U nas nět děvočky!", což ho spiš ještě víc nastve. Markovi málem jednu natáhne (byl to chlap jak hora). Končí to tím ,že nemá uniformu, takže není pohraničník a může si trhnout nohou. Ale je nám jasný, že se nevidíme naposled.

Jeden místní nám dává papír pro svého syna, co je alplágeru Bezingi, jako aby nám vyšel nahoře trochu vstříc.

A taky že ne. Po pár kilometrech cesty z křoví vyskakuje blonďatej kretén, ovšem pozor, tentokrák má maskáče. On se kvůli nám dokonce převléknul. Zase se mírně hádáme. Povolení sice máme, ale ne to jeho. Víceméně to vyjadřuje slovy: "To je moje údolí!" a zapíchne prst směrem k zemi. Ano, pro povolení nemusíme jezdit do Nálčiku, jak huhlal před chvílí, ale dokonce si jej můžeme koupit u něho. Ale bez potvrzení. Takže platíme celkem 15 USD. Kdyby po nás někdo další chtěl povolení, tak stačí říct: "Aslan." Heslo jako v detektivce.

Ještě chvíli jdeme a objevujeme docela pěknou plošinku jen kousek nad cestou. To netušíme, co se nám tu stane o pár dní později. Ukládáme zde jídlo (Marek - jeden obrovský pytel, Venca - jeden obrovský pytel, já+Miro+Michael - jedna malá taška) a jen s tím nejnutnějším pokračujeme druhý den nahoru.

První den v horách, to chce něco nenáročného na rozchození. Co třeba 30 km pochod nepříjemným terénem s baťohy a tak. Ledovec je něco naprosto šíleného. S ledem má společnou pouze tu zimu, jinak je neskutečně tmavý, kamenity, spinavý a vůbec připomíná spíše měsíční krajinu. Docela dlouho si užíváme zimy a večer kdesi na ledovci rozbíjíme stany.

Ráno někdo venku huláká, že je vidět stěna. A fakt že jo. Předchozí den jsme došli jenom kousíček od ní a ani jsme to netušili. Kdesi (ne před námi, ale nad námi) se vynořovalo něco nepředstavitělně mohutného

Tak třikrát za hodinu slyšíme nebo vidíme laviny. Naštěstí jsou daleko, vysoko, až na ledovcový splaz nic nesjelo.

Bloudíme mezi trhlinami a končíme před lehce zasněženou plání, kde je jasné, že je plná trhlin, ale není jasné, kde jsou :( Naposledy si prohlížíme průsmyk, který jsem měl v plánu přejít, ovšem jen do té doby, než jsme jej spatřili. Obrovská prudká ledová stěna s parádním odtrhem :(( Škoda.

Docela nechutný sestup. Na konci morény hřebínek: pravá strana suť, levá strana čistý led. Padat se určitě zde nevyplácí.

Alpláger Bezingi. Ubytování zadarmo (jinak 3 USD), protože jsme ElektroMárikovi řekli, jak nás Aslan okradl. Byl z toho dost v šoku, že se něco takové vůbec mohlo stát. Doslova řekl, že ty 3 dolary mu dá Aslan osobně. Visí tam diplom pro horolezce, kteří zdolají všech 6 pětitisícovek v okolí. Od záchodků super výhled na stěnu.

Výlet k Mižirgi: na jednom hřebeni hora jménem Pik Brno (4100m - v horolezecké encyklopedii). Na mapě značená tur. cesta je v reálu kolmá 70 m stěna zakončená obrovským ledovým převisem.

Nocujeme na tom samém místě, na plošince nad silnicí, jako před pár dny. Jdu dobrovolně pro vodu. Vracím se a vidím na silnici bílý auto, u něj pár lidí. Asi nám nabízejí zase odvoz za 200 RUR. To si mohou nechat. Mám špinavé brýle, takže nevidím moc dobře, ale co se děje teď je až moc jasné! Chlapík obíhá auto a vynořuje se s dvouhlavňovkou a zaléhá do svahu kde jsou kluci :(( To vůbec nevypadá dobře. Jdu stále blíž s tím, že vyjednávat mohu vždycky a voni mě zastřelit mohou taky kdy se jim zlíbí. Když vidím a slyším výstřel, dochází mi, co se stalo až v okamžik, kdy se zaprášilo ze svahu, takže je mi jasné, že střelili vedle. Naskakují do auta a odjíždí. Když se jich ptá, po čem stříleli, tak prej po zajíci.

Trochu odlišný pohled kluků: Mára pozoruje cestu a povídá: "Jede bílá lada niva. Zastavuje, vystupuje z ní chlápek. Má červenou bundu Adidas .... a kalašnikova. K ZEMI!". Dobrá sranda, všichni se smějou až na Máru. Michal se podívá a prohlásí: "kalašnikov to není, ale bouchačku má." Děsná sranda a do chvíle, než se ozve první výstřel. Teorie, zdali jde použít bomba od vařiče jako granát.

Cesta busem do Nálčiku kolem hlubokých roklí. Řidič je zkušenej, jezdí tu určitě fůru let. A nebo se včera zabil a dneska jede novej ....

Elbrus

V mikrobusu v Baksanu nás zastavují policajti -> řidič jenom mávne rukou a jede dál. Chtěl bych ho vidět v Čechách nebo v Německu. Haha.

Potkáváme Čechy z vlaku. My míříme do hotelu Azay (v rekonstrukci, či spíše v desktrukci). Od 2. patra výše nesmrdí kravince a kobylince a dá se tam v pohodě přežívat.

Lanovka je ou kej. Poklop v podlaze jde opravdu zvednout, dveře za jízdy není problém otevřít. Zabíráme plechovou boudu naproti vyhořelému Prijutu 11. Aklimatizačka na Pastuchovky (4800 m). Od Rusáků se dozvídáme něco o klasifikaci průsmyků. 3 je maximum, haha. A pak máme projít ten průsmyk 2B s rukama vp.

Půl druhé v noci, Venca jde ven a povídá: "Mám pro vás špatnou zprávu, venku je nádherný počasí!" Vyrážíme. Ve 4200 m je ještě krásně teplo. Nad Gruzií je bouřka. Jeden blesk za druhým. Nikdy jsem nic takového nezažil. Ticho. Občas silnější výboj ozáří obrouvskou horu přede mnou. A ta obloha. Nepopsatelně krásná. Nevím kolik je na nebi hvězd, ale tady byly určitě vidět všechny. Mléčná dráha jak na dlani. Od Pastuchovek (4800 m) neskutečný vítr, mráz. Cítím, jak mi promrzají ruce. Postupujeme hodně rozhození. 10 kroků a vydýchávat. A pořád dokola. Mám krizi kvůli rukám, ale zkouším jít ještě výš. V sedle to otáčím, nestojím o omrzliny, stačí že konce prstů mám bílé a příšerně bolí. Sestup už v pohodě, až níže mě hodně bolí hlava, pravděpodobně ze ztráty výšky.

Venca, Miro a Mára dobyli západní vrchol (5642 m). Mě je to vcelku fuk, výška sedla 5400 m taky nejni k zahození a v Evpropě se sotva dostanu výš :))

Před Gastinicí Azay parkuje mikrobus, takže si dáváme bacha, aby jsme nebyli moc vidět. Až Miro si všímá espézetky ZLH. Byli to opravdu Zlínáci. Na parkovišti jim před pár dny vybrali auto a vzali nějaký matroš, takže nic moc :((

Lanovka na Čeget - potkáváme lidi z cestovky Rajbas. Vrchol docela pohodová procházka.

Alpláger Schelda - díky Mirovi smlouváme cenu cepínu z 30 $ na 25 $. Vypádá docela dobře. Jinak jsou tam slušní horolezci, jeden z nic se zrovna vrátil z třídeního lezení na Ušbě. Večer nalézáme pěkné místečko s písečnou pláží u potoka.

Cesta Ušbinsým ledopádem není taková sranda jak zdola vypadá. Prý je to samá trhlina. My pouze z dálky pozorujeme vyšlapanou stopu.

Archyz

Noc v Čerkesku ve městě. Já sice tvrdím, že je to v maximální pohodě (jsa flegmatik), ale kluci raději téměř celou noc hlídkují a kecají o počítačích, to mě dere nejvíc. Já se těch počítačů nezbavim ani tisíce kilometrů od domova.

Při vstupu do parku na nás volá muž od HS, že si nás zapíše a jen tak jakoby náhodou prohodí: "Povolení vke vstupu do parku máte, jo?" Nemáme :(( Kluci jdou za Madžirem (člověk z parku). Po chvíli (několik hodin) fórování typu "Nemůžeme vás tam pustit, má tam cvičení KGB." konečně svolují a co víc! Dostáváme průvodce na koních. Ještě stíháme malý trapas, kdy na dotaz: "Máte Ružu?", odpovídáme: "Jo." a vytahujeme kompas. (Ruža je zbraň).

Mraky hovad, komárů a mušek. Nepředstavitelné. Michael alespoň může srovnávat se Skotskem. Nalézáme dřevěný srub, kde máme počkat na našeho průvodce, který by měl přijet zítra ráno na koni. 10:00 - bouchází na dveře. Přijel už večer a hlavně jsou dva. Sprdnou nás, že jsme si neudělali oheň (zvlášt když při vstupu do parku člověk vidí cedule s nápisy: Nevstupujte bez povolení, nerozdělávejte oheň ......) Jdeme na dřevo, zatímco oni vybalují večeři. Flák masa, něco zeleniny, koření a láhev vodky. Maso později frknou na ohniště a těsně předtím, než chytne, prohlásí jej za hotové. Takže máme řeči, co všechno se dá chytit za choroby v syrovém mase. Chuťově v pohodě, koření jsou dobrá, jenom to nejde ukousnout od kosti.

Brodíme řeku na koních. Asi by jsme neměli moc jinak šanci. Hloubka tak 1,5 m, silný proud a teplota jenom lehoučce nad nulou. To dokáže své. Už vidím, jak někdo z nás, zajištěn na laně, se noří do vln.

Někde jsem nechal nůž (vím kde, ale vracet se pro něj hodiny cesty, to se mi vážně nechce). Jdeme pralesem. Jenom uzká pěšinka nás zachraňuje před vyčerpávajícím pochodem lesem. Loučíme se s průvodci. Oni se vracejí u jednoho vodopádu.

Dolina vodopádů. Prý je tam most, ale na jaře jej může voda strhnout. Takže tam kdysi dávno most byl, ale ihned přišla povodeň a most zlikvidovala. Nám se daří najít obrovský sněhový most, takže přes řeku se bezpečně dostáváme. Ale co následuje dále. Mraky rododendronů. A my můsíme jít přes ně :(( Hodně namáhavé a vyčerpávající, ale nakonec jsme v dolině. Jeden vodopád vedle druhého. Fantazie. A zpátky za deště podobnou, ale o něco lepší cestou.

Průsmyk Čuč-chur (3050 m). Když se nám po několika hodinách daří projít bukovým lesem (=nepředstavitelnou džunglí) a přetrpět, že Máru a Michala poďobaly vosy, tak už nám chybělo jenom několik set výškových metrů nahoru a pak dolu. Pozorujeme stádo horských koz, jsou stějně zvědavé jako my.

Sestup docela prudkým svahem. Daří se mi uklouznout a mám co dělat, abych to holýma rukama ubrzdil. Dole několikrát brodíme přítoky řeky.

Základna pohraničníků. Vysoká produktivita práce - jeden z nic zbavuje strom kůry rýčem. Chce po nás půjčit nůž. Tůdle, ten by jsme už nikdy neviděli. Nemáme jídlo - ženeme to do Archyzu a Michal obzvláště vepředu, jenomže my se všímáme stánků u řeky, kupujeme mraky jídla a žereme si. Michal skončil u vojáků. Chtěli po něm povolení a on jako že nic takovýho nepotřebuje. Co ale vůbec nepotřeboval, bylo čumět do hlavně kalašnikova, takže u nich zůstal asi 2 hodiny, než jsme ho došli a osvobodili :)

Loučíme se s průvodci (několik vodek). Čerkesk večer: stavíme stany na konci města mezi domy. Fakani po nás hází šutry. Sakra vůbec nic příjemnýho, ale já se tvářil jako že nic a byl v pohodě. Miro přihazuje historky, když byl malý, tak taky házel šutry z mostu po vodácích. Fakt nás uklidňuje.

Jdeme spát k jednomu místnímu Rusovi co nás zve do baráku. Pozdě v noci ještě přijde, pustí televizi a začne blábolit o tom, jak to tam vypadá. Kluci odjíždí domů a já jedu až do Dombaje. Docela hodně si mě místní všímájí a dávají se do řeči. Moc nechňápou, co tu sám dělám.

Teberda & Dombaj

Čekám už 4 hodiny na načalnika lesnikov kvůli povolení vstupu do parku. Bavím se alespoň s jeho manželkou. Projde kolem nás typický Rus (dlouhý kudrnatý vlasy, brejle lennonky) a povídá: "Ahoj, podle tvý ruštiny tipuju že jsi z Čech :))" Voba jsme z Prahy a potkali se až tady. Takže jsem se večer v hospě sešel se skupinkou 5 Čechů a dokonce jsem u nic přechrápal v pronajatym bejváku (věřte nebo nevěřte, byla tam vana!) A tak bych se Vás rad zeptal, zda Vám chutná KOPR? ;)

Druhej den jsme zamířili k vodopádu Alibek (chcíply mi baterky ve foťáku), zase přechrněl v Dombaji, vyfasoval nějakou tu přezdívku v kartách (Čeburyk) o den později jsem vyrazil do průsmyku Čučchur (ano, již druhý v pořadí) s tím, že se za pár dní sejdeme v Těberdě, páč jsme měli stejný plány (ještě pár dní na Kavkaze a pak zmizet k moři na Krym).

Zatím ze mě teče moře potu. Po ledovci je to fakt "sranda". Je občas mírně zasněženej a hlavně sem tam nějaká ta trhlinka. Sakra nic moc. Pod průsmykem malé dilema, doleva po zasněženém žlabu nebo s Klausem po skále. Pod sněhem je led, takže vítězí skála. S nějakoejma menšíma problémama se přehoupávám přes Čučchur a po sněhových polích rychle sjíždím niže. Pěšinka neexistuje, beru zavděk vyschlým korytem potoka a až dole mi dochází, že to asi byla ta správná a jediná cesta. Padají mi hůlky z batohu, ale zjistím to asi po 3 km. Docela naštván (ztratil jsem tu už cepín, nůž a ještě hůlky?!) se vracím a úspěšně. Na silnici mi zastavuje hned druhé auto, bohužel po 10 km cesty.

Údolí Ullu - Murudžu : nepopsatelný pohádkový les, veliké balvaný porostlé mechem. Nějací Američani mi nabízí, ať jdu s nima.

Pěkná odpočinková procházka do Těberdy podél řeky lesíkem, pak po silnici. Kolem hřbitova potom na údolí řeky Džemagat. Rozhovor s pohraničníkama :
"Ty adín?"
"Da, ja adín"
"Hmm, ty adín?"
"DA, JA ADÍN!!"
"Hmm, i kdě tvoji druzja?"
"V Těberdě, kreténe blbej"
Bere mě jeden chlápek v Gaziku (jmenoval se Maršán) k Džemagatským pramenům (z levýho se piej a v pravym se mejou nohy) a nakonec jsme vyjeli až nad hranici lesa do koše (=pastevecká usedlost) za jeho matkou. Viděl jsem, jak nahoře žijí, dozvědel se spoustu věcí. Taky jsem dostal nabídku, ať mu přivezu Tatrovku. Mámě se líbily moje pohorky (nedám!). Ještě večer jdu nahoru k průsmyku Epčik s tím ,že druhý den sejdu zpět k koši a Maršán mě sveze do Těberdy.

Tak trochu narychlo vymýšlím plán cesty a nakonec dělám takový trojúhelník k jezeru, k průsmyku a zpět. Jezero je uzavřené ze trí stran skalami a na čtvrtou je výhled na travnatý hřeben naproti. LHnojím si život a lezu na jednu horu. Nejdříve suť, pak teprve skála, ale závěr po hřebínku je sranda. Je to po Čegetu druhý dobytý vrchol v Rusku. Má tak kolem 3,5 tisíce. Po jiném, pohodovém, hřebínku slézám už bezpečně dolu. Ještě dostávám obrovský kus sýra a jsem zván, ať přijedu příští rok v srpnu na celý měsíc do hor. Za Těberdou se setkáváme a mě dochází, že se blížím domů.

Krym

Port Kavkaza. Díra všech děr. A jeden smrdutej plesnivej pohraničník (ani neměl uniformu, hajzl). Prostě si řekl každýmu o 20 $, protože od 7/7/99 platí nějakej blbej zákon o valutách. Já to uhrál na to, že jsem přijel už 5/7 :)), ostatní museli koštovat 10 babek. A díky tomuhle idiotovi nám ujel trajekt, takže jsme museli čekat pár hodin na další. Ale na něm jsme se seznámili s dvěma Ukrajincema, co nám zařídili ubytování v Doě Junnych Turistov v centru Kerče za nejaké 2,5 GR.

Lístky na vlak do Užgorodu jsou, ale asi až za 5 dni. Kousek od nás je moře a krásná pláž, jenomže není krásná, protože je betonová. Taxem ji překřtil na Beton beach. Na písečnou je to hodina cesty narvaným Ikarusem.

Noční život na Krymu musel být bez nás ubohý a nudný. Až my jsme to pořádně rozproudili. Na jediný volný distotéce jsme si užívali, popíjejíce dobrého krymského vína (pokud jsme nebyli u stánku). Navštívili jsme muzeum oceánografie, kde jsme si vyslechly historky drsného průvodce, kterého 2× pokousal žralok. Taky jsme si prošli Kerč s průvodkyní.

Hranice UKR-SR jako obvykle zábava. Nelíbí se moje fotka, takže bába chce podpis. Netrefil jsem ho, mám ještě jednu šanci. Pak někam zmizela, cosi brblala a nakonec mi ten pas dala. V autobuse (všichni čekali na mě) jsem vítězoslavně zahulákal: "Tak jsem ten heroin provezl!!". Přišel druhý řidič a ptá se: "Je tu Čech ... Nouza?" Sakra že jo :(( a jdu zase za tou bábou. Ale všechno dobře končí a na nádraží v Košicích si dáváme dobrou svíčkovou a dobrý pivko.

Praha - Libeň 6.7.1999, dochází mi, že jsem zase doma a toto ráno se nevypravím na hory :(( Ale opravdu to všechno dobře dopadlo. Ufff